Rozhovor s kapitánem české plachetnice Sněhurka

Plavby lodi Snow White jsou mezi příznivci jachtingu již známou záležitostí. Její kýl krájel vody takřka všech moří okolo Evropy, posádka stanula na třech kontinentech. Nakonec se do lodních plachet opřel oceánský vítr a její příď se zanořila do vln Atlantiku. Nám se však podařilo nečekaně zastihnout doma v Čechách jejího kapitána Miroslava Račana, který občas letecky navštíví domov, a udělat s ním pro naše čtenáře rozhovor.

Sněhurka

Jak jste se dostal k jachtingu a co Vás na něm okouzluje?

K jachtingu jsem se dostal úplnou náhodou, jak to většinou bývá. Již jako malého kluka mě lákalo moře, kde jsem byl asi 2x s rodiči na dovolené v bývalé Jugoslávii. Později jsem se začal učit potápění a vracel jsem se proto do Chorvatska každé léto na dovolenou již s vlastními dětmi.

Když jsem viděl zakotvené plachetnice v zátoce nebo plující po obzoru, tak mě doslova fascinovaly.

Shodou okolností se jedno léto objevil právě zde v Chorvatsku kamarád z Českých Budějovic, který si sem přivezl malou 6-ti metrovou plachetničku, kterou provozoval na Lipně. Když jsme pak jednoho rána vypluli na jednodenní výlet, tak jsem okamžitě cítil, že to je to pravé, co hledám, aniž jsem tušil, že to vlastně existuje. Naprosto mě okouzlily napnuté plachty větrem, klouzající trup po modré hladině a hlavně to ticho, jenom vítr a vlny. Cítil jsem, že tento typ dobrodružství mě bude naprosto vyhovovat, takže jsem si udělal také v Chorvatsku kapitánské zkoušky, které vlastně zahrnovaly pouze teorii, kterou jsem ale stejně neznal. Pak jsem si začal na příštích dovolených půjčovat plachetnice v Chorvatsku a v podstatě jsem se učil za pochodu. Takže poprvé, když jsem vyplul, tak jsem stál s lodí na moři před marinou a pozoroval ostatní jachtaře co dělají s plachtami a jak je nastavují. No, byly to mnohdy dramatické ale i úsměvné začátky a učil jsem se plachtit několik let, vlastně se učím dodnes.

Jaká destinace Vám přišla nejzajímavější? K tomu se i vztahuje, kde byli lidé podle vás nejpřívětivější?

Já jsem již proplul mnoho moří a navštívil stovky krásných míst. Celkem jsem již navštívil asi 70 zemí a v každé je něco zajímavého, ať je to příroda, historie nebo obyvatelé. Z každé si snažím odvézt krásné zážitky, i když se to vždy nepodaří. Pokud mám vyzdvihnout pro mě nejhezčí místa, tak v Evropě to je asi Norsko se svojí úžasnou přírodou. Tam když proplouváte jachtou mezi fjordy, tak si připadáte jako na jiné planetě. Ve středomoří bylo asi nejkrásnější Turecko. To jsem prakticky obeplul celé a že je hodně dlouhé. Má krásné pobřeží i vnitrozemí, bohatou historii a velmi přátelské obyvatele. Poslední 3 roky jsem v Karibiku a zde jsem proplul již opravdu všechny ostrovy a země. Osobně mě nejvíce překvapily ostrovy San Blas v Panamě. To je souostroví asi 320 malých písčitých ostrůvků u hranic s Kolumbií. Je to autonomní oblast, kde žijí již 2000 let původní indiáni Kuna Yala a v podstatě z jejich kultury a zvyků se mnoho nezměnilo. Hlavně starší generace žije podle původních zvyků a co je důležité není zde masový turismus. Zavítá sem pouze několik baťůžkářů a zastavují se zde jachtaři. Na každém ostrově žije jedna rodina v chýších ze dřeva a palmových listů. Vaří na otevřeném ohni a spí v hamakách. V celém Karibiku jsem se nesetkal s tak přátelskými a usměvavými lidmi jako zde.

Jaké zkušenost byla pro Vás nejhorší? Kdy jste měl největší strach, že z toho nevyváznete?

Samozřejmě, že cestuji proto, abych poznával krásná místa a měl co nejvíce pozitivních zážitků. Ty samozřejmě převažují, ale bohužel i občas se něco nepovede a dostanu se do nepříjemné situace.

Měl jsem několik nepříjemných zážitků, ale asi nikdy jsem si nemyslel, že se z toho nedostanu. Mám totiž jednoduchou zásadu: ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo. Hned v první sezóně v Norsku v noci při kotvení splouvala kotva a silný vítr nás nahnal ke skále, kde se kotva naštěstí zachytila o nějaké lano na dně. Stáli jsme asi 2 metry od skály a dostat se proti větru odsud nám trvalo 12 hodin. Asi nehrozilo potopení lodě, ale určitě by ji vítr o skálu hodně poničil a plavba by skončila hned na začátku. Další nepříjemnost byla spíše byrokratická. V Gruzii mě pobřežní stráž zabavila loď, protože jsem porušil jakýsi jejich zákon a plul jsem blíže k pobřeží než je dovoleno.

Hrozili mě pokutou 35000 USD, ale vše dobře dopadlo a pustili mě. V ruském Soči jsem měl neuvěřitelné problémy s přístavními orgány, takže jsem raději po 2 dnech odplul a vím, že do Ruska s lodí již nikdy nepopluji. Ve Venezuele mě kontrolovala pobřežní stráž a velitel mě v nestřeženém okamžiku ukradl z peněženky 130 EUR. Čili i takové věci se stávají. Všichni ale chtějí slyšet hororové příběhy z rozbouřeného moře, kdy šlo o život. Takové ale nemohu poskytnout. Já vyplouvám na moře tehdy, když je příznivá předpověď pro plavbu. Mým cílem totiž není samotná plavba, ale vlastně návštěva nové země. Plavba je pro mě jen způsob dopravy do bodu B. Samozřejmě, že se počasí někdy změní a otočí se vítr. To jsou ale podmínky, se kterými se počítá a pak se pouze přizpůsobí plavba podmínkám na moři. Každá bouře začne a také skončí. Důležité je plout tehdy, kdy se má, tedy s ohledem na období hurikánů nebo výskytu bouří.

Atlantik je nesmírná masa vody. Jak na vás působil, když jste ho přeplouval? Stalo se během této přeplavby něco zajímavého?

Ano Atlantik je veliká masa vody, ale na druhou stranu pokud se pluje ve správném období, tedy po skončení výskytu hurikánů asi od 15. listopadu, tak je přeplavba docela snadnou záležitostí. Plujete s pasátovým zadním větrem i s karibským proudem. Je vlastně jenom otázka kvality a druhu plavidla za jakou dobu doplujete do Karibiku. Samozřejmě, že když poprvé vyplouváte na přeplavbu Atlantiku, tak máte určité obavy. Já jsem se nebál, že se potopíme nebo něco takového. Spíše se jedná o technické závady, které se neustále objevují. Může selhat navigace nebo se roztrhnout plachta, ale s tím si musí každý kapitán poradit. Já říkám, že Kolumbus také neměl mapy a doplul a to ani nevěděl jestli tam někde země je. Takže je to spíše psychická záležitost a nepodlehnout obavy z toho, že 2-3 týdny vidíte jenom moře. My jsme v roce 2011 s přítelkyní vyplouvali z Kapverdských ostrovů a na poslední chvíli jsme změnili plány a pluli místo na Martinik do Brazílie na Amazonku. Před vyplutím jsem zkontroloval nový odsolovač na výrobu sladké vody, jestli pracuje. Samozřejmě že fungoval, takže jsem si vzal minimální zásoby vody jenom na přeplavbu. Před Brazílií jsem si chtěl na oceánu vyrobit čerstvou vodu pro plavbu Amazonkou. Jenže samozřejmě odsolovač nepracoval a nevyrobil ani litr vody. Celý den jsem byl ve vlnách ve strojovně a snažil se jej opravit, což se samozřejmě nepovedlo. Po připlutí do Brazílie jsme proto museli složitým způsobem doplnit zásoby vody. Ale jak jsem již říkal, zase to nějak dopadlo.

Jak se chovají k jachtařům z Evropy úřady na karibských ostrovech? A to nejen na těch nezávislých, ale i na koloniálních državách evropských zemí. Kde je to podle Vás lepší?

Myslím, že se úřady chovají ke všem jachtařům stejně a nerozlišují jestli jste z Evropy nebo Ameriky. Občas se někde podivují, kde jsem se tam vzal až z Čech a že jsem první česká jachta, kterou vidí. Všeobecně země nebo ostrovy, kde je hodně jachtařů, tam je odbavování jednodušší a rychlejší. Pak jsou země kam moc jachtaři neplují a tam jsou pak úředníci velice „důležití,“ jako třeba na Dominikánské republice. Občas samozřejmě všude potkám úředníka, který si myslí, že je ředitelem zeměkoule, ale to není třeba jezdit do Karibiku a stačí navštívit naše úřady. Nejjednodušší odbavování je suverénně na francouzských ostrovech Guadeloupe a Martinik. Tam je několik míst v marinách nebo třeba i v baru na pláži, kde je počítač připojený na celnici. Kapitán si dá v baru drink a vyplní formulář na počítači, který se online odešle na celní úřad. Tím je vše vyřízeno, akorát je dobré to stihnout do druhého drinku, aby se pak omylem nepsaly nějaké hlouposti.

Co byste doporučil lidem, kteří se chtějí též odvážit k plavbě po moři?

Samozřejmě, aby se nebáli a vypluli. Já říkám každému jdi si za svým snem, protože dokud udržíš moč, meč a myšlenku, tak není nikdy pozdě. Plout v dnešní době je v podstatě velmi jednoduché. Moderní jachty jsou vybaveny elektronickou navigací, autopiloty, takže stačí jen zvládnout základní ovládání lodě a pak se jenom učit a učit a plout a plout. Samozřejmě, že se nesmí nikdy moře podceňovat a je třeba k němu přistupovat s respektem a pokorou. Pokud se ale toto zvládne, tak každého čekají tisíce zážitků, které nikdy nevyváží ani nová vila, auto nebo nejnovější typ televize.

To jsou totiž všechno materiální hodnoty, které časem zevšední a zestárnou. Moje zážitky a vzpomínky z mých plaveb a cest mě však zůstanou do konce života.

Děkuji za rozhovor.

Za naši redakci se ptal Siegfried Neumaier

foto: Miroslav Račan